Jak jsi mohl?
Moje výchova k čistotnosti trvala trochu déle, než jsi předpokládal, protože
jsi byl hrozně zaneprázdněný, ale spolu jsme to zvládli. Pamatuji si ty noci,
když jsem byla přitulená v posteli k tobě, naslouchajíc tvým tajemstvím a snům
a věřila jsem, že život prostě nemůže být lepší. Chodili jsme na dlouhé
procházky, běhali jsme v parku, jezdili v autě, zastavili se na zmrzlinu (mně
jsi dal jen kornoutek, protože prý zmrzlina není dobrá pro psy) a dřímala jsem
na slunci, když jsem čekala na tvůj příchod domů na konci dne. Postupně jsi
začal trávit víc času v práci a byl jsi zaneprázdněn svojí kariérou a víc času
jsi věnoval hledání lidského partnera. Čekávala jsem na tebe trpělivě,
utěšovala tě, když jsi měl zlomené srdce a byl jsi zklamaný. Nikdy jsem ti
nevyčítala špatné rozhodnutí, vždy jsem nadšeně vítala tvůj příchod domů a
radovala jsem se s tebou, když jsi se zamiloval.
Ona, teď tvoje žena, není „pejskař“ – ale i tak jsem jí přivítala v našem domě,
snažila jsem jí projevit svou náklonnost a poslouchala jsem ji. Byla jsem
šťastná, protože ty jsi byl šťastný. Potom přišly děti a já byla vzrušená spolu
s tebou. Fascinovala mě jejich růžovost, jejich vůně a též jsem se chtěla o ně
starat. Ale ty a ona jste se obávali, že by jsem jim mohla ublížit a já jsem
trávila většinu času zavřená v jiném pokoji nebo v kleci. Ach, jak jsem je
chtěla milovat, ale byla jsem se „zajatcem lásky“. Když vyrostly, stala jsem se
jejich kamarádkou. Věšely se na mou srst a tahaly se za ni nahoru, na své
vratké nožičky, strkaly mi prstíky do očí, zkoumaly moje uši a dávaly mi
pusinky na nos. Milovala jsem to všecko okolo nich a jejich dotyk – přestože
tvůj dotyk byl teď takový ojedinělý – a kdyby bylo třeba, bránila bych je
vlastním životem. Vkrádala jsem se do jejich postelí a poslouchala jejich
trápení a tajné sny a spolu jsme čekali na zvuk tvého auta na příjezdové cestě.
Bývaly časy, že když se tě zeptali, jestli máš psa, ty jsi vytáhl z peněženky
mojí fotku a vyprávěl si jim o mě příběhy. V posledních letech už jen povíš
„ano“ a změníš téma.
Už nejsem „tvůj pes“, ale „jen pes“ a rozčilují tě všecky výdaje na mě. Teď máš
velkou pracovní příležitost v jiném městě a ty a oni se budete stěhovat do
bytu, kde není dovolené mít zvířata. Udělal jsi správné rozhodnutí pro svoji
rodinu, ale byly časy, kdy já jsem byla tvá jediná rodina. Byla jsem vzrušená z
cesty autem, ale když jsme přijeli k zvířecímu útulku, bylo tam cítit psy a
kočky, strach a beznaděj. Vyplnil jsi papíry a řekl dvěma ženám, které si mě
přebíraly: „Vím, že jí najdete dobrý domov.“ Pokrčily ramenem a věnovaly ti
bolestný pohled. Poznaly reálnost umístění psa ve středním věku, i když s
„papírama“. Musel jsi vyprostit prsty tvého syna z mého obojku, když křičel
„Ne, taťko! Prosím, nenechej je sebrat mého psa!“ A já jsem měla o něho
starost. Jakou lekci jsi mu to právě dal o přátelství a věrnosti, o lásce a
zodpovědnosti a o úctě k celému životu? Rozloučil jsi se se mnou poplácáním po
hlavě, vyhnul jsi se mému pohledu a zdvořile si odmítl vzít si můj obojek a
vodítko.
Pospíchal jsi, protože jsi měl nějaký termín a teď mám jeden i já.
Když jsi odešel, ty dvě milé pani řekly, že jsi pravděpodobně o všem věděl
několik měsíců dopředu a neudělal jsi žádný pokus najít mi nový domov. Potřásly
hlavou „Jak jenom mohl?“ Věnují nám tu v útulku tolik pozornosti, kolik jim to
jejich nabitý rozvrh dovolí. Krmí nás, samozřejmě, ale moje chuť k jídlu se
ztratila už před mnoha dny. Nejdřív jsem vyskočila a pospíchala ke vchodu vždy,
když někdo procházel okolo mého kotce, doufajíc, že jsi to ty, že jsi změnil
názor – že to celé byl jen zlý sen… a nebo jsem doufala, že to bude aspoň
někdo, kdo se o mě zajímá, někdo kdo mě zachrání. Když jsem si uvědomila, že
nemůžu soupeřit o upoutání pozornosti s hravostí šťastných štěňat,
neuvědomujících si svůj osud, ustoupila jsem do nejvzdálenějšího kouta a čekala
jsem.
Slyšela jsem její kroky, když pro mě přišla na konci jednoho dne a kráčela jsem
za ní uličkou do oddělené místnosti. Velmi tichá místnost.
Dala mě na stůl, poškrábala za uchem a pověděla mi, abych se nebála. Srdce mi
bušilo v předtuše toho, co přijde, ale míchal se v tom i pocit úlevy. Zajatec
lásky odešel v příběhu dní. Jak už to mám v povaze, víc jsem se strachovala o
ni. Břemeno, které nosí, ji hrozně tíží, a já to vím stejně, jako jsem poznala
každou tvou náladu. Jemně mi oholila přední nohu a slza stekla dolu po její
tváři. Oblízla jsem její ruku stejně jako jsem byla zvyklá tebe utěšovat před
mnohými roky. Odborně vsunula jehlu do mé žíly. Pocítila jsem píchnutí a
studenou tekutinu proudící do mého těla, ospale jsem si lehla, podívala jsem se
do jejích milých očí a zamrmlala jsem „Jak jsi mohl?“ Možná protože rozuměla mé
psí řeči, řekla: „Je mi to tak líto.“ Poplácala mě a honem mi vysvětlovala, že
je to její práce zabezpečit, že půjdu na lepší místo, kde mě nebudou ignorovat,
týrat ani zanedbávat, a kde se nebudu muset bránit – místo plné lásky a světla,
tak odlišné od tohoto místa na Zemi. A s posledním zbytkem mé energie jsem se
jí snažila přesvědčit zavrtěním mého ocasu, že moje „Jak si mohl?“ nebylo
myšlené na ní. Bylo to určené tobě, můj milovaný pane, na tebe jsem myslela.
Budu na tebe myslet a čekat navždy. Kéž by ti každý v tvém životě prokázal
takovou věrnost.
Poznámka autora: Pokud vám článek „Jak jsi mohl“ vehnal
slzy do očí tak jako mně, když jsem ho psal, je to proto, že je to příběh
složený z osudů miliónů zvířat, které umírají každý rok v amerických útulcích.
Vítaná je snaha všech, co by chtěli článek dál šířit pro nekomerční účely,
pokud připisují poznámku s autorským právem. Prosím použijte ho na vzdělání
lidí na svých stránkách, časopisech, na informačních tabulích útulků a
veterinárních ošetřovnách.
Děkuji, Jim Willis
Moje výchova k čistotnosti trvala trochu déle, než jsi předpokládal,
protože jsi byl hrozně zaneprázdněný, ale spolu jsme to zvládli.
Pamatuji si ty noci, když jsem byla přitulená v posteli k tobě,
naslouchajíc tvým tajemstvím a snům a věřila jsem, že život prostě
nemůže být lepší. Chodili jsme na dlouhé procházky, běhali jsme v parku,
jezdili v autě, zastavili se na zmrzlinu (mně jsi dal jen kornoutek,
protože prý zmrzlina není dobrá pro psy) a dřímala jsem na slunci, když
jsem čekala na tvůj příchod domů na konci dne. Postupně jsi začal trávit
víc času v práci a byl jsi zaneprázdněn svojí kariérou a víc času jsi
věnoval hledání lidského partnera. Čekávala jsem na tebe trpělivě,
utěšovala tě, když jsi měl zlomené srdce a byl jsi zklamaný. Nikdy jsem
ti nevyčítala špatné rozhodnutí, vždy jsem nadšeně vítala tvůj příchod
domů a radovala jsem se s tebou, když jsi se zamiloval.
Ona, teď tvoje žena, není „pejskař“ – ale i tak jsem jí přivítala v
našem domě, snažila jsem jí projevit svou náklonnost a poslouchala jsem
ji. Byla jsem šťastná, protože ty jsi byl šťastný. Potom přišly děti a
já byla vzrušená spolu s tebou. Fascinovala mě jejich růžovost, jejich
vůně a též jsem se chtěla o ně starat. Ale ty a ona jste se obávali, že
by jsem jim mohla ublížit a já jsem trávila většinu času zavřená v jiném
pokoji nebo v kleci. Ach, jak jsem je chtěla milovat, ale byla jsem se
„zajatcem lásky“. Když vyrostly, stala jsem se jejich kamarádkou. Věšely
se na mou srst a tahaly se za ni nahoru, na své vratké nožičky, strkaly
mi prstíky do očí, zkoumaly moje uši a dávaly mi pusinky na nos.
Milovala jsem to všecko okolo nich a jejich dotyk – přestože tvůj dotyk
byl teď takový ojedinělý – a kdyby bylo třeba, bránila bych je vlastním
životem. Vkrádala jsem se do jejich postelí a poslouchala jejich trápení
a tajné sny a spolu jsme čekali na zvuk tvého auta na příjezdové cestě.
Bývaly časy, že když se tě zeptali, jestli máš psa, ty jsi vytáhl z
peněženky mojí fotku a vyprávěl si jim o mě příběhy. V posledních letech
už jen povíš „ano“ a změníš téma.
Už nejsem „tvůj pes“, ale „jen pes“ a rozčilují tě všecky výdaje na mě.
Teď máš velkou pracovní příležitost v jiném městě a ty a oni se budete
stěhovat do bytu, kde není dovolené mít zvířata. Udělal jsi správné
rozhodnutí pro svoji rodinu, ale byly časy, kdy já jsem byla tvá jediná
rodina. Byla jsem vzrušená z cesty autem, ale když jsme přijeli k
zvířecímu útulku, bylo tam cítit psy a kočky, strach a beznaděj. Vyplnil
jsi papíry a řekl dvěma ženám, které si mě přebíraly: „Vím, že jí najdete
dobrý domov.“ Pokrčily ramenem a věnovaly ti bolestný pohled. Poznaly
reálnost umístění psa ve středním věku, i když s „papírama“. Musel jsi
vyprostit prsty tvého syna z mého obojku, když křičel „Ne, taťko!
Prosím, nenechej je sebrat mého psa!“ A já jsem měla o něho starost.
Jakou lekci jsi mu to právě dal o přátelství a věrnosti, o lásce a
zodpovědnosti a o úctě k celému životu? Rozloučil jsi se se mnou
poplácáním po hlavě, vyhnul jsi se mému pohledu a zdvořile si odmítl
vzít si můj obojek a vodítko.
Pospíchal jsi, protože jsi měl nějaký termín a teď mám jeden i já.
Když jsi odešel, ty dvě milé pani řekly, že jsi pravděpodobně o všem
věděl několik měsíců dopředu a neudělal jsi žádný pokus najít mi nový
domov. Potřásly hlavou „Jak jenom mohl?“ Věnují nám tu v útulku tolik
pozornosti, kolik jim to jejich nabitý rozvrh dovolí. Krmí nás,
samozřejmě, ale moje chuť k jídlu se ztratila už před mnoha dny. Nejdřív
jsem vyskočila a pospíchala ke vchodu vždy, když někdo procházel okolo
mého kotce, doufajíc, že jsi to ty, že jsi změnil názor – že to celé byl
jen zlý sen… a nebo jsem doufala, že to bude aspoň někdo, kdo se o mě
zajímá, někdo kdo mě zachrání. Když jsem si uvědomila, že nemůžu
soupeřit o upoutání pozornosti s hravostí šťastných štěňat,
neuvědomujících si svůj osud, ustoupila jsem do nejvzdálenějšího kouta a
čekala jsem.
Slyšela jsem její kroky, když pro mě přišla na konci jednoho dne a
kráčela jsem za ní uličkou do oddělené místnosti. Velmi tichá místnost.
Dala mě na stůl, poškrábala za uchem a pověděla mi, abych se nebála.
Srdce mi bušilo v předtuše toho, co přijde, ale míchal se v tom i pocit
úlevy. Zajatec lásky odešel v příběhu dní. Jak už to mám v povaze, víc
jsem se strachovala o ni. Břemeno, které nosí, ji hrozně tíží, a já to
vím stejně, jako jsem poznala každou tvou náladu. Jemně mi oholila
přední nohu a slza stekla dolu po její tváři. Oblízla jsem její ruku
stejně jako jsem byla zvyklá tebe utěšovat před mnohými roky. Odborně
vsunula jehlu do mé žíly. Pocítila jsem píchnutí a studenou tekutinu
proudící do mého těla, ospale jsem si lehla, podívala jsem se do jejích
milých očí a zamrmlala jsem „Jak jsi mohl?“ Možná protože rozuměla mé
psí řeči, řekla: „Je mi to tak líto.“ Poplácala mě a honem mi
vysvětlovala, že je to její práce zabezpečit, že půjdu na lepší místo,
kde mě nebudou ignorovat, týrat ani zanedbávat, a kde se nebudu muset
bránit – místo plné lásky a světla, tak odlišné od tohoto místa na Zemi.
A s posledním zbytkem mé energie jsem se jí snažila přesvědčit zavrtěním
mého ocasu, že moje „Jak si mohl?“ nebylo myšlené na ní. Bylo to určené
tobě, můj milovaný pane, na tebe jsem myslela. Budu na tebe myslet a
čekat navždy. Kéž by ti každý v tvém životě prokázal takovou věrnost.
Poznámka autora: Pokud vám článek „Jak jsi mohl“ vehnal slzy do očí
tak jako mně, když jsem ho psal, je to proto, že je to příběh složený z
osudů miliónů zvířat, které umírají každý rok v amerických útulcích.
Vítaná je snaha všech, co by chtěli článek dál šířit pro nekomerční
účely, pokud připisují poznámku s autorským právem. Prosím použijte ho
na vzdělání lidí na svých stránkách, časopisech, na informačních
tabulích útulků a veterinárních ošetřovnách.
Děkuji, Jim Willis